Den finananční gramotnosti

Pojistím se | 13.5.2021

Pečují o vážně nemocné. Řeší finanční problémy i byrokratické překážky

Péče o těžce nemocnou blízkou osobu je každodenní dřina a odříkání. Mimo fyzického a duševního vyčerpání pečující ale často řeší vážné finanční potíže. A to i v situaci, kdy jim blízká osoba, o kterou se léta starají, zemře. Dokládá to příběh paní Hany.
Pečují o vážně nemocné. Řeší finanční problémy i byrokratické překážky

„S manželem jsem zůstala doma v září roku 2016, kdy se už o
sebe nedokázal v době, kdy jsem byla v práci, sám postarat,“ vzpomíná dnes
45letá Hana. Zdravotní stav jejího stejně starého manžela se tehdy kvůli vzácné
chorobě zhoršil. Potřeboval pomoc při přípravě jídla, později i při samotném
stravování, osobní hygieně a také přesunech.

„Bez přítomnosti druhé osoby opravdu hrozilo, že se zalkne,
protože začal mít potíže s mělněním stravy a polykáním,“ vysvětluje Hana.

Ta pracovala celý život jako kuchařka v dětském domově a jak
říká, v práci měla štěstí na výborný kolektiv. Neodcházelo se jí lehce. Kvůli
financím se snažila udržet se v práci alespoň do doby, než děti dokončí školu.
Výše příspěvku na péči, což byl spolu s invalidním důchodem II. stupně manžela
jejich hlavní měsíční příjem, v té době činila 13 200 korun.

Jak si dnes žijí pečující o vážně nemocné
Lidé, kteří se rozhodnou zůstat doma a pečovat o svého blízkého, závislého
na péči ve II., III. nebo IV. stupni závislosti, získávají obvykle statut osoby
bez zdanitelného příjmu [OBZP].

„Osoby bez zdanitelného příjmu jsou ty, které nemají žádný
příjem ani ze zaměstnání, ani ze samostatné výdělečně činnosti. V případě, že
pečují o osobu blízkou závislou na péči jiné osoby, platí za ně zdravotní
pojištění stát,“ vysvětluje finanční poradce skupiny Partners David Kučera.

Příspěvek na péči ve čtyřech stupních závislosti vyřizují
úřady práce, kterým se zároveň dokládají informace o tom, kdo bude o nemocného
pečovat. Pečující tedy pojišťovně dokládá potvrzení o rozhodnutí přiznání
příspěvku na péči v daném stupni.



Hospodaření rodiny s OBZP a plně invalidním člověkem
„K příspěvku na péči manželovi úřady přiznaly ještě invalidní důchod, zprvu
druhého, později třetího stupně ve výši zhruba 6 a 8 tisíc korun,“ říká Hana.
První bezmála tři roky tak čtyřčlenná rodina hospodařila s měsíčním rozpočtem
ve výši 19 200 korun.

„V domácnosti se nesmí nic rozbít, nic rekonstruovat,
protože na to zkrátka není,“ vypráví s tím, že její šance například koupit si
novou pračku či rekonstruovat koupelnu k potřebám imobilního manžela je pouhou
iluzí.

Finanční situace se o něco zlepšila v polovině roku 2019,
kdy se zvýšil příspěvek na péči z 13 200 na 19 200 korun. Vždy však jde o
sociální dávku pro nemocného člověka, nikoli pro toho, kdo o něj pečuje.

„Pečovatelka o osobu blízkou se statutem osoby bez
zdanitelného příjmu a plně invalidním manželem nikoho nezajímá a nikdo jí
nepůjčí ani částku v řádech stovek korun,“ říká Hana.

Její slova potvrzuje i David Kučera. Upozorňuje přitom na
hlasy, které tvrdí, že lidé celodenně pečující o vážně nemocného blízkého by
měli dostávat mzdu. „Smysl to dává. Pečující by tak měli uznatelný příjem, což
by se pozitivně a férově projevilo i ve výpočtu budoucího starobního důchodu, a
nejen v tom,“ vysvětluje argumenty pro.

Problém je třeba i v tom, že dnes se sice doba strávená péčí
o blízkého započítává jako náhradní doba pojištění pro důchod, jeho výši to
však nijak neovlivní.

„Je to o to paradoxnější, že pečující osoby, a to i ty
takzvaně neformálně pečující osoby, státu šetří obrovské finanční příspěvky. A
zároveň pokud by oni vzdali svou péči, pro tuzemský sociální systém by to
znamenalo totální zhroucení,“ uvádí metodička projektu Stárnout doma Diakonie
ČCE Olga Starostová.

Co by řešila uznaná mzda
Uznaná mzda za péči o osobu blízkou s plnou závislostí na pomoci druhých by
vyřešila i další potíže, jak ostatně dokládá i příběh paní Hany. Její manžel
zemřel po nákaze covidem-19. Kvůli dýchacím potížím musel do nemocnice, kde
strávil zhruba tři týdny a domů k rodině už se bohužel nevrátil.

„V době nejhlubšího smutku musíte řešit i existenční
záležitosti,“ říká paní Hana, která po smrti manžela zůstala v podstatě tři
měsíce zcela bez příjmu. Příspěvek na péči úřady nevyplatily, protože byl její
manžel v nemocnici a do domácí péče se již nevrátil.

„Práci jsem začala hledat ihned po rozloučení se s manželem,
to ale také nějaký týden trvá a obvykle se nastupuje od prvního následujícího
měsíce,“ vysvětluje.

Na úřadu práce, kam se šla Hana okamžitě přihlásit jako
uchazeč o zaměstnání, jí řekli, ať přijde za další měsíc. Důvodem byla podle
slov referenta 30denní lhůta pro vyřízení každého úkonu, kterým bylo nejprve
ukončení péče o osobu blízkou. Teprve pak se začalo s vyřizováním podpory v
nezaměstnanosti.

„Žádost o podporu v nezaměstnanosti jsem tak vyplnila až při
budoucí návštěvě, další týdny trvalo vyplacení podpory. Jelikož jsem osoba bez
předchozího příjmu, dostala jsem necelé 4 tisíce korun,“ líčí dnes již
zaměstnaná Hana a dodává, že bez pomoci dětí by situaci jen těžko zvládla.

Životní pojistka finančně řeší i vzácné choroby
V případě onemocnění závažnou nemocí spíš než státní podpora pomůže
komerční životní pojištění. Zde je třeba upozornit, že pojišťovny závažné
nemoci nabízejí k pojištění vždy v několika skupinách, takže se pojištěný
nemusí vždy „trefit“ se svou nemocí do skupiny, kterou si pojistil. Součástí
těchto skupin jsou i vzácné choroby. Definice v pojistných podmínkách u rizika
závažných onemocnění bývají dosti přísné, a většina z těchto nemocí končí
invaliditou nebo úmrtím, což by mělo řešit již pojištění hlavních rizik.

V případě životního pojištění dále platí, že pojištění je
ideální uzavřít v mladém věku, protože vyjde nejlevněji a pojišťovny ho
neomezují množstvím výluk, jako v případě starších lidí, u nichž je riziko
onemocnění vyšší.

„Bohužel, praxe ukazuje, že mnoho pojistných smluv je
nastaveno spíše marketingově, aby to moc nestálo a bylo tam toho hodně. To
zpravidla znamená, že jsou pojištěna rizika, která jsou levnější, ale také
statisticky méně pravděpodobná, nebo taková, která toho příliš nezachrání, ale
pojištěný má radost, že dostal pojistné plnění i za drobnost,“ upozorňuje na
současný nešvar mnoha pojistných smluv finanční poradce skupiny Partners David
Kučera.

Obecně platí, že mezi hlavní rizika u dospělých, která by
měla být pojištěna, patří úmrtí a invalidita II. a III. stupně. Pojištění úmrtí
by mělo pokrývat výdaje rodiny na potřebně dlouhou dobu, například na chod
domácnosti, splácení hypotéky, studium dětí apod. minimálně po čtyři roky.
Naopak například invalidita by měla dokrývat potřebný životní standard do konce
produktivního věku.

„Velmi zhruba lze vypočíst pojistnou částku tak, že tolik,
kolik by nezbytně chybělo ztrátou člověka nebo snížením jejího příjmu v
invaliditě se vynásobí počtem měsíců a let, jež je třeba pokrýt,“ uzavírá David
Kučera.

Zdroj: iDNES.cz