Den finananční gramotnosti

Můj byznys | 12.11.2020

V první třídě mu předpovídali učňák. Dnes má kariéru ve vrcholovém managementu

Usměvavý a sebevědomý Tomáš Myšák se od finančního poradenství nenechal odradit svým okolím ani svým tátou. V pětatřiceti má jasno, že zvolil správně. „Řekl bych, že žiji neustále na obláčku,“ říká mladý podnikatel.
V první třídě mu předpovídali učňák. Dnes má kariéru ve vrcholovém managementu

Kdyby dnes neseděl ve své ředitelské kanceláři v Hradci
Králové, viděl by se nejraději v sedle kola na Tour de France. Sportovní
kariéru však Tomáš Myšák v jednadvaceti letech pověsil na hřebík a vstoupil do
světa financí. A vyplatilo se. Svou práci finančního poradce má rád a přiznává,
že díky podnikání má čas na rodinu, své dvě malé děti, přátele i sport, který
zcela neopustil, a který mu navíc pomáhá i v práci.

Jak jste se dostal do světa finančního poradenství a
práce pod hlavičkou Partners?
Extrémní náhodou. Jsem takový prototyp: zhruba devět z deseti lidí se k
finančnictví dostane náhodou. Před těmi čtrnácti lety jsem na ulici potkal
kamaráda v obleku a říkám mu: „Svatba, nebo pohřeb?“ A on na to, že ani jedno,
a jestli chci, ať přijdu příští čtvrtek na seminář, že se něco dozvím. Šel jsem
tam tehdy jako student vysoké školy, který toho po odpolednech zase neměl tolik
co dělat. Chytlo mě to, sedla mi ta banda lidí – a tím začala naše společná
cesta s Partners.

Jaké bylo v začátcích vaše jednání s klienty? Nebyl váš
věk handicap?
Myslím, že jakékoli jednání s lidmi je těžké. Vždy se může objevit nějaká
překážka. Ten, kdo se té překážky chytne a udělá z ní něco zajímavého, má
vyhráno. Když jsem jednal s klientem a schůzka se blížila ke konci, tak jsem
věděl, že má klient chuť se mě na něco zeptat. A oni přiznávali, že je skutečně
zajímá, kolik mi je. Říkal jsem, je mi jednadvacet, studuji při tom vysokou
školu, baví mě finance a chci je dělat. „Je to pro vás v pohodě?“ ptal jsem se.
A nikdo mi nikdy neřekl, že by to v pohodě nebylo.

Takže to byl takový moment překvapení, ze kterého jste
možná trochu profitoval?
Přesně tak. Myslím, že to lidé nečekali. Na druhou stranu, když jsem přišel
za tátou, který celý život pracoval v korporaci, že budu dělat finanční
poradenství a pojedu na školení, řekl mi: „Tady máš tisíc korun. Jeď na ten
víkend, ať zjistíš, že už to nechceš dělat.“ V jednadvaceti jsem se podle něj
nemohl posadit proti zkušenějšímu člověku a hrát si na někoho, kdo mu radí.

Takže s tím úplně nesouhlasil...
Chtěl pro mě to nejlepší, a tohle mu tehdy jako to nejlepší nepřišlo.

Vrhl jste se do práce ještě v době, kdy jste studoval
vysokou školu. Dokončil jste ji?
Ne… Studoval jsem tři vysoké školy, ale ani jednu jsem nedokončil. Dodnes
je mi to líto.

Proč?
V mládí se mi snažili vsugerovat, že ambice vystudovat vysokou v mém
případě nemá smysl. Školu jsem vždycky vnímal negativně. Z první druhé třídy si
nesu špatné zkušenosti jako dysgrafik, dyslektik. Moje maminka mi dodneška
říká, že doufali, že se aspoň vyučím. Pak ale přišla střední škola, sportovní
gymnázium, a pak vysoká. Chtěl jsem ji dodělat už kvůli rodičům a ukázat, že na
to mám, ale když jsem se pak reálně rozhodoval s ohledem na práci, vysokou jsem
dal až na druhé místo.



Dělal jste závodně cyklistiku. Proč jste s tím přestal?
Můj obor na gymnáziu a můj největší životní sen byla silniční cyklistika.
Když jsem se v televizi díval na Tour de France nebo olympiádu, snil jsem o
tom, tam být. Jenže moje fyziologické predispozice a výkonnost nebyly na takové
úrovni, abych mohl pokračovat dál. Dělat silniční cyklistiku znamená, že musíte
být do top 3, opravdu něco výjimečného. Dodnes mám v cyklistice kamarády, patří
mezi ně třeba Leo König, se kterým jsem zažil spoustu závodů, Honza Bárta je
jeden z mých nejlepších přátel, strávil jsem s ním tři roky na privátu v
Pardubicích... Věřím, že když mám nějaký sen, splní se mi, bohužel tohle je
jediný, který se mi nesplnil.

V čem vám sport v životě pomohl?
Po celý život jsem byl tak nějak podceňovaný, ale šel mi sport. K tomu jsem
se upnul. Pro mě byl sport vždy mentální bod, který mě tahal ze všech problémů.
Ve sportu jsem si věřil, věděl jsem, že tohle mi opravdu jde. Díky tomu jsem do
sebe nasál chuť něco dokázat, vytrvale se o něco snažit. Ale s tím se člověk
asi musí tak trochu narodit. Dnes říkám, že jsem se sportem nepřestal, ale
provozuji ho ve světě financí. A to se stejným mentálním nasazením.

Vkročit do světa podnikání chce odvahu. Co vás
přesvědčilo, že je to ta správná cesta?
Můj tatínek byl zaměstnaný v jedné firmě od šestadvaceti, kdy ukončil
vysokou. Šel tam kariérně rychle nahoru, byl ředitelem kvality v jedné
nadnárodní korporaci. Měl to rád. Ráno mě hodil do školy a přišel domů kvečeru.
Maminka podnikala v zemědělství, měla dva kravíny a 320 krav a také trochu jiný
pohled na život než táta. Třeba když venku nasněžilo, zavolala do práce, že
nepřijde, a mě omluvila ze školy. Vzali jsme běžky a jeli jsme na dopoledne
ven. Co chtěla, to udělala. Měla takovou volnost, svobodu – a to mě hrozně
lákalo.

Volba podnikání ve finančním poradenství se vyplatila. V
Partners jste se před devíti lety dostal až na ředitelskou pozici. Co obnáší?
Pro mě je to vysněná práce. Dává mi absolutní svobodu od pondělí do neděle.
Vybírám talenty pro náš business a snažím se je navést na správnou cestu v
rozvoji jejich kariéry. Zároveň pracuji s lidmi, kteří už dneska ve finančním
poradenství úspěšní jsou. Konzultace, motivace, inspirace a občas jsem pro ně i
osobní psycholog. V týmu mám 55 lidí.

Jak takový tým budujete?
Žijeme v univerzitním městě, kde je pět tisíc studentů. Když jsem začínal,
celý základ jsem vybudoval na studentech. A ti lidé jdou stále se mnou, i po
těch třeba třinácti letech… Snažíme se dát oboru punc důvěry. Dřív bylo
finanční poradenství ve stylu dům od domu, sundat si boty a v obýváku řešit
věci v ponožkách. To je historie, kterou jsem zažil. Dneska je to jinak. Když k
nám někdo přijde, dostane fixní plat, dostane kancelář, klientelu. I nábor
funguje jinak.

Kdo je nejlepším kandidátem na finančního poradce?
Lidé, kteří mají zkušenosti s obchodem a především umějí mluvit. Třeba i
učitelé zvyklí na kolektiv, kteří rádi něco prezentují a bývají finančně
podhodnocení... Často je to pro nás jako postavit dům na zelené louce. Člověk,
který přijde, nemusí o financích vědět vůbec nic. Je to i lepší, když je
nováček bez předsudků. Občas u nás začne pracovat bankéř a ti si někdy nosí
špatné návyky. Systém práce v bankovnictví funguje úplně jinak, s klienty se od
začátku baví o uzavření smlouvy. To není náš způsob podnikání. Nechceme být pro
klienty od počátku prodejcem, chceme pro něj být partnerem. Chceme být tím, kdo
se první dozví, že klientovi přidali dva tisíce korun, a pak mu poradíme, jak
by s nimi měl naložit.

Vnímáte práci pro Partners, práci v oblasti finančního
poradenství, jako příležitost pro restart kariéry?
Ano, na tom stavím celé své ředitelství. Hlavní důvody, proč lidé nejsou v
práci spokojení, bývají dva. Jsou to vztahy na pracovišti, které člověk často
neovlivní, a potom jsou to peníze, se kterými nejsou spokojení. A my v obou
těchto oblastech vynikáme. Můžete si u nás vybrat, s kým budete pracovat.
Vztahy tady budujeme. A finančně? Jste bez limitu, záleží jen na vás. Na vaší
píli a efektivitě.

Co do vaší práce přinesl covid-19? Změnily se požadavky
klientů?
Řekl bych, že lidé jsou náročnější. Uvědomujeme si, že musíme být majákem v
moři. Vzrostl počet klientů, kteří se zajímají: o své investice, o to, jak bude
vypadat budoucnost, o finanční rezervy, o to, kolik by si mohli vybrat, kdyby
chtěli. Vzrostl zájem o informace, jak by se měli v oblasti financí chovat.

Jsou lidé ochotnější naslouchat vašim radám?
Teď máme větší šanci získat si důvěru. Sednout si s lidmi a ukázat jim, jak
se to nejspíš bude vyvíjet, co mohou dělat. Tohle banka nebo pojišťovna nikdy
neudělá. Finanční poradenství nespočívá v tom, že klientovi uzavřu spoření nebo
refinancuji hypotéku. Jde o to, že sem přijdou lidé, kteří jsou vystrašení,
bojí se o práci, a já jim ukážu, co udělat s portfoliem, jaké jsou možnosti
zadních vrátek.

Co jste očekával, když jste přicházel do Partners, a jak
se to protnulo s realitou?
Řekl bych, že žiji neustále na obláčku. Teď nemyslím jen finance, ale
celkově náhled na svět. Někdy si říkám, jestli jsem od života nedostal víc, než
je obvyklé.

Zdroj: Lidovky.cz